Socorro - pohled z hlubin

Koronavirus nám poněkud zkomplikoval život, ale na druhou stranu, jak často se nám, seniorkám, stane, že nás někdo osloví "mladá paní"? S rouškou na tváři je ta šance několikanásobně větší. Já ale znám ještě jiné, dokonalejší maskování. V neoprenu a s potápěčskou výbavou jsem pod vodou od náctileté téměř k nerozeznání.


Foto: Aleš Kocourek


Ve východním Tichém oceánu, jižně od mexického poloostrova Baja California, leží souostroví složitého názvu Islas Revillagigedo. A protože to mnoho lidí nedokáže správně vyslovit, vžil se pro celé souostroví název největšího ostrova - Socorro. Ostrovy jsou zde celkem 4, jsou ponuré, nevlídné, poznamenané vulkanickou činností a neobydlené. Pouze na Socorru sídlí malá vojenská základna, která hlídá okolní moře před pirátským rybařením. A výsledkem je bohatý podvodní život, jsou tu jakési wellness lázně. Velcí mořští predátoři připlouvají k ostrovům za očistou těla, můžou se v klidu pářit a rodit mláďata, najdou zde dostatek potravy. Rybáře, a to ani ty sportovní, tady nenajdeme.


Foto: Tomáš Kotouč,  www.tethys.cz


Cesta na ostrovy je dlouhá, lodí trvá 24 hodin, než se na obzoru objeví první ostrov. Vzedmuté moře mnohdy loď náležitě pohoupe a to si pak člověk říká: "Mám to zapotřebí? V mém věku? Stojí mi to za to?" Stojí. Potápění na Socorru řadím mezi nejlepší na světě.


Nejmenší ze souostroví je Roca Partida. Nad hladinu vyčnívá pouze vrchol mohutné podmořské hory, kolem které to pod vodou opravdu žije. Obrovská hejna útesových ryb, do nich vplouvají žraloci, je tu nespočet velikých langust, které šermují svými tykadly jen se k nim přiblížíte, obrovské murény výhružně otvírají své tlamy a neskuteční žraloci bělocípí si hoví na balkóncích ve skále. Většina žraloků se musí pohybovat, aby mohli dýchat, tedy musí jim skrz žábry proudit voda, aby si z ní dokázali vzít potřebný kyslík. Nikoli ovšem žraloci bělocípí, ti dokáží prohánět vodu žábrami i bez pohybu a tak přes den s oblibou odpočívají v písku. A nebo v převisech na Roca Partida, tam jsou naskládaní jeden na druhém. Když jsem takhle načapala asi 8 fešáků na sobě, fascinovaně jsem sledovala těch 8 párů očí, které bedlivě kontrolovaly každý můj pohyb. Uvelebila jsem se kousek od nich a spokojeně jsme si tam chvíli synchronně odfukovali. Bělocípý žralok dorůstá zhruba 150 cm, je to mírný žralok a pokud mu nijak nebráníme v odplutí nebo ho vyloženě neprovokujeme, nemusíme se ho vůbec obávat. Setkání s ním je vlastně bezpečnější než třeba setkání s cizím psem. Pokud psa budete dráždit, nebo mu ubližovat, kousne. A někteří mohou být útoční i sami od sebe. To bělocípák není, pokud si ho chcete pod vodou užít, prohlédnout, musíte být velmi v klidu a nejlépe nedýchat, jinak se prostě zvedne, otočí a zmizí. A to platí o většině všech druhů žraloků.


Foto: Tomáš Kotouč,  www.tethys.cz


Dalším nezapomenutelným zážitkem potápění v této oblasti jsou manty. Ty se připlouvají čistit především na severozápad ostrova San Benedicto. Pomalu proplouvají kolem útesů a malé rybky, tzv. čističi, jim z kůže odstraňují parazity, čistí jim žábry, dokonce vplouvají do otevřené tlamy a provádí dokonalou ústní hygienu. Jsem ale přesvědčená, že manty připlouvají k útesu i za jiným účelem, a sice pohrát si se zvědavými potápěči. Mozek manty je poměrně velký, největší z paryb a manta vykazuje i určitou míru inteligence. Myslím, že právě zde je její inteligentní vnímání člověka velmi patrné. Plavala jsem půl metru pod břichem manty, metr nad jejím hřbetem, koukali jsme si z oka do oka, ten fascinující mořský tvor o mě věděl a moji přítomnost toleroval, vlastně si mě prohlížel se stejným zájmem, jako já jeho. Takové setkání je jedinečné, je to magický zážitek, na který se nezapomíná.


Foto: Tomáš Kotouč,  www.tethys.cz


Cesta od souostroví zpět k mexické pevnině je opět zdlouhavá, ale už je plná dojmů, a i když je stejně dlouhá jako cesta tam, zpátky je díky prožitkům poloviční. A když po potápění ještě následuje výlet po mexické pevnině, potápění s lachtany a sledování plejtvákovců šedých, vím, že sice něco krásného končí, ale něco stejně krásného začíná. Ale o tom třeba zase někdy příště.


Foto: Tomáš Kotouč,  www.tethys.cz


Foto: Tomáš Kotouč,  www.tethys.cz


Text: Alena Talafusová

40 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše